Juraj Jordán DOVALA
KATEDRÁLA
Obyvatelia nevedia, odkedy stojí v centre ich mesta katedrála
Jej štíhle vysoké veže boli vždy inšpiráciou pre básnikov z mesta aj z okolia,
jej zvony rozochvievali v zaľúbencoch hlboké city
a jej popukané múry hovorili starcom:
„Aj váš čas sa pomaly blíži
Čas je len dlhá rieka, do ktorej večnosť vstupuje a hneď ju zas opúšťa
Čas bez živých tvorov je ako rieka bez rýb, rias a nánosov životodarného bahna
Je nemá a ospalá, v podstate neexistuje“
Toto všetko mohol človek počuť, keď v mlčaní noci katedrále úpenlivo načúval
Ľudia milovali katedrálu, ale viac bolo tých, čo ju nenávideli
Ten chrám nemal žiadne dvere
Jedni hovorili: „Je to hŕba bezcenného kamenia, ktovie, odkedy tu stojí
Do katedrály sa nedá vchádzať, ani z nej vychádzať, aby sme sa skryli v tieni pred páľavou
slnka
Iba čo nám špatí mesto“
Iní prižmúrili oči a tvrdili: „Ale vyzerá ako Hora poznania alebo akýsi labyrint
Bola s našimi predkami, nech je s nami aj naďalej“
Tých, čo katedrálu nenávideli, pribúdalo
Starí ľudia vymierali a deti ich detí prestávali rozumieť TAJOMSTVU
Jedného dňa sa pred katedrálou zhromaždil dav
Muži mali v rukách čakany, ženy sekery a svorne kričali: „Katedrála, tvoj čas sa naplnil!
Keď nám neslúžiš, si zbytočná!
Nemáš dvere, nie je dôvod, aby si tu stála“
Začali sekať a mlátiť do múrov, až okolo nich lietali úlomky kameňa
Prvým sa podarilo preraziť múr na južnej strane
Okolo otvoru sa zhromaždili upotené tváre a nazreli dnu
Katedrála bola prázdna
Nenašli tam ani lavice, ani oltár, ani pokladnicu
Chrám bol pustý, múry zvonka a zvnútra boli úplne rovnaké
Rozzúrený dav sa pomaly začal rozchádzať
Niektorí šomrali: „Zajtra ju zrovnáme so zemou“
V tichu noci pristúpil ku katedrále akýsi cudzinec
Dotkol sa prebitej steny a šepol: „Do katedrály, ktorá nemá dvere, sa vchádza srdcom
Vtedy človek uvidí všetky jej poklady“
Michal OLIVA
ZA OKNEM
Chtěli tak opilci
v psí hodinu
křičet a výt…
rum u Anety
po pátém pivu
zadarmo
poplivané boty
nasraná manželka
čtyři ploty
v šrajtofli
zavíračka
folklór…
Prokop se otočil
v postýlce
zahřměl pes
Jiří HUBÁČEK
(O)SUDOVÍ DÉMONI
Někdy zkoušíme nesměle ťukat na svoje démony
Hlavně nepodlehnout kouzlům gest
je ale těžké když tajemno tě osloví
zůstat na zemi a nenechat se svést
Pak ve víru hříšných tanců
v náručích milenek a milenců
zběsile tlučeme na strop světa
Chcem dál
Ráno je nesouvislá věta
A život stojí smutně opodál
Jarmila MOOSOVÁ
KALENDÁŘ
LEDEN
Absence barev
pocitů
absence citu
nejsi tu
ÚNOR
Ubývá v lampě
petroleje
stále táž tma
a světlo
kde je?
BŘEZEN
Jiskérka možné naděje
hluboko v zemi
ještě je
DUBEN
Pročpak mi děláš
vítr v hlavě
sotva v ní rozbřesklo se
právě?
KVĚTEN
Voní mi květy
divokých třešní
vydají plody
po chvíli dnešní?
ČERVEN
Obnažit paže
do kůže nasát
radosti bytí
smát se a jásat
ČERVENEC
Pálí mě velmi
doteky léta
dopřát je chtěl mi
kdy po nich veta?
SRPEN
Podřezat žíly
krev nechat kapat
v blankytu nebe
čí to byl nápad?
ZÁŘÍ
Rány se hojí
v mysli jsme tiší
k spánku se strojí
kdo Boha slyší
ŘÍJEN
Ustlat si v zemi
na krátkou chvíli
z košatých korun
vrtulky zbyly
LISTOPAD
Vzpomínku skrývá
spadané listí
chlad dní a nocí
nezkázu jistí
PROSINEC
Finále v bílém
tep srdce mělký
neminout cíle
žádá dvě střelky
