NIC VÍC

bandzone.cz/nicvic?at=gallery&gi=353635
 

Dimana IVANOVA - Bulharsko

Cigánske oči                                                                     

venované Karine Gálvez

 

Cigánske oči. Latinsko-americké.

Americko-latinské. Cigánske oči.

Belaso-hnedé. Hnedo-belasé.

Rozprávajú, spievajú, trilkujú.

 

V nich sa nezrkadlí melanchólia

ale odrazy roztopašnej luny.

Okúzlia neúnavných nasledovníkov lásky

na ich nepriechodných cestách.

 

Rozprávajú a mlčia, naznačujú a odhaľujú,

niekde tam, v ich hĺbke sú skryté

iné priestory a miery,

v ktorých niektorí zazrú démona, alebo Boha.

 

Oči – zrkadlá umenia.

Ozývajú sa v nich irónia, hrmot, smiech

pre vybraných, počarovaných a okúzlených,

blyštia sa, zlostné znamenia lásky.

 

Vzbudzujú túžbu vo všetkom, čo zazrú. 

 

Poď, moja stará láska

Poď, moja stará láska

a zapáľ mi cigaretu.

Poď, sadneme si na breh

zabudnutej Varny.

 

Poď, moja stará láska

a chyť ma za ruku,

zahraj mi na tamburíne

a potom mi hovor o láske.

Hovor, ako kedysi.

 

Vdychuj pomaličky dym,

ponor sa ako ryba

do mora mojej blúzy,

a plávaj v nej.

Presne tak – vesluj

oproti vlnám mojich pŕs.

 

Potom – vezmi cigaretu z mojich úst,

zahas ju.

Potichu odíď.

Nie, ani neotáčaj hlavu,

už nič nebude tak ako kedysi.

 

Preklad do slovenčiny: Igor Krucovčin

 

Barbara PACHURA - Polsko

www.youtube.com/watch?v=W2rcMeLHvds

www.youtube.com/watch?v=hlSXFCNMRXE

www.youtube.com/watch?v=Iv7l5ifS1bs

 

Lidia GILL - Polsko

 

FÓRUM HUMORISTOV 

pri Knižnici Juraja Fándlyho v Trnave

 

 

 

Zdeněk PATOČKA MOTÝLEK

VE VINICI
www.youtube.com/watch?v=6kJxyy8wmQI

 

Beata KURACINOVA

KDE NÁJDEM TO NEBO:

www.youtube.com/watch?v=Hy0oSZSEJOQ

 

KRUH

 
Čo máme spoločné
 
v rozdielnost
 
Každý je inak vybrúsený
 
diamant
 
spomienkami 
 
na detské brieždenie
 
na otváranie očí
 
ako sa rozširuje svet 
 
ako sa miešajú jeho farby
 
skracuje vzdialené
 
Nájsť sa
 
v tom neopakovateľnom kruhu
 
kde prvé je zároveň
 
i posledné
 
Urobiť si zo života sviatok
 
To zabúdam
 
a rozhádam sa s dušou
 
 
 

Peter PAPŠO

OBCHODNÍK

Kto povedal
že poézia má byť krásna?
Blbosť
Je ako život
Je zatratenie no aj spása
Je zrkadlo
ktorého sa pýtaš kto je najkrajší
Ono ti odpovie
„Deň
nie však dnešný
ale zajtrajší“
A ty potom teš sa naň
keď nevieš čo ti ráno prinesie
Je ako kočka v bare
Nikdy nevieš
či pod sukňou nosí dokonalé telo
a či na stehnách má strie
Snáď radšej tie strie
Vtedy deň bude 
krásny svojou úprimnosťou
a nie falošný
ako sexy baby z obálky
pochybných pánskych časopisov
Som chlap 
čo už má dosť pretvárky
Chlap čo pije víno
najradšej čisté
Neznášam strik
V pohári i v živote
Som posrdcový obchodník

 

Michaela MONDEKOVÁ MRVOVÁ

Ježibabka na love 

Ježibabka loví chlapov,
ako s nasolenou riťou. 
Chalúpka na stračej nôžke pípne, 
budú hody, 
večere pri elixíre lásky
a stoporené drevá tancujúce v peci.


 

Jozef JUNAS

Ještě jsme ty a já...
 

Zavírám dveře v cizím domě
všude samé harampádí opilé děvče
a plno lidských krys z jiného světa
šílená hudba prázdný taneční sál
 

Do stanice vjíždí zpožděný vlak
město v mlze pláče
jako to opuštěné ptáče
lidé pospíchají a nevědí kam
 

Jen v tobě se ozývá ostych
a plno smutku kolem
Držíme se za ruce
a jdeme po Václaváku
 

Ještě jsme ty a já
Ještě jsme
Ještě


Co bude zítra...kdo ví
možná mě budeš líbat
a já se budu kát
Začalo pršet a město jde spát

 

Neboj se i strom má rád život
jako zatoulané ptáče
slza mi stéká po tváři
když odcházím

 

Plno lidí na Václaváku
já zůstávám sám
a jen poezie ví
že nežít jen tak

 

je někdy víc
než těžké

(Ohlednutí do ticha)

 

Oľga GLUŠTÍKOVÁ

uložená do stromov


vystrúham ti posteľ z vŕbového

dreva, nech ti pripomína:

tvoje túžby udrží len to,

čo vzišlo zo smútku:

           

sen
je niečo hodvábne, čo ti objíma

krk a šiju a prichádza
ako šepkanie

ako keď pradú priadky na prastarej

moruši

 

keby kôra sklonených

cédrov vedela pohltiť tvoju malú dlaň

spravila by ti z prstov smädné
korene:

 

preto by si mala zaspávať

s rukami pod hlavou: počúvať

ako stromy večerajú

 

 

oravská


aké je ťažké

pozbierať po sebe vlásenky

najmä ak sa postrácali

na mužských miestach:


na trati novoť – varšava

bol vo mne január

hoci ešte ani nezačala zima:


koľajnice predelili cit ako vlas

napoly keď som si spomenula

na muža ako na sennú krajinu

v ktorej sa nám vlnili obilné
hrivy

– snažili sme sa ich nepripínať

vždy keď sme sa dotýkali našej
zeme – oravy

 

Erik MARKOVIČ

www.youtube.com/watch?v=ak1R9hEAhC0#t=164

 

 

Matej KUBRICZKÝ


prikrytá

 

počujem šuchot

vo veternom obrazci

pripomína periny

 

ukladala ma do nich

stará mama

po únavných útekoch

obrastená koreňmi

skryla bezlistú tvár

bez mojich bolestí

 

KUBRICZKY_Verse_z_klobuka.mp3 (3393966)

 

po daždi

 

pršíš na body

vysokého napätia

kým ma neuvoľníš

 

meriam ťa na kvapky

pretekám s tebou

vyhrávaš

 

čas vypršal

som druhý

 

 

Roman BEŇO

nevernica

 

tajnostkárskej predsieni

zaľahlo výčitkami

 

rozlúčil som sa

náveternou stranou tváre

 

nestrávené korenie v slabinách

však odmieta uznať

moje jednotné číslo

 

opäť splácam

akoby som si bol požičal

 

 

drevená omša

 

horu – starenu striaslo

od nedeľnej rosy

ľudský vietor ju v spánku oholil

až na zelené strnisko

 

kamenistým zrakom švihla do doliny

urobila sviatočný krok

ku kostolu

z vlasov jej sestry

 

sňala si hmlistý klobúk

ďateľ za ňu zaklopal

 

potulné pne sa stuha prežehnali

(z)nesvätenou miazgou

nevpustili horu na omšu

za všetky vyhorené zápalky

 

 

Saša GR

Do Radotína

 

Tak promiňte že koně ržáli

a ujížděl Vám stále vlak

na třetím nástupišti

tiše tak

že drolily se do tmy skály

až jsme tam stáli

něžní na omak

 

Tak promiňte

někdy mě pálí...

(možná jde smutno z lesa od laní)

někdy mě pálí  prázdno do dlaní

Někdy se čeří tma

nad prázdným dvorkem

mrtvě k zoufání

 

Už smíte jet

 

kveťte si prosím

buďte jeden květ

mohu vás nevidět

a obkreslím Váš stín

 

Už smíte jet

vlakem směr Radotín

 

 

Jaký je svět

 

Jaký je svět?

Starý a tichý

Hovoří šeptem

hlesá

U řeky chlad

ke kamenům klesá

jen šplouchnou křídla bílého ptáka

Jaký je svět?

A Ty jsi jaká?

Mladá a svěží

Cupitáš pod kamennou věží

 

 

Eva ŠEDIVÁ

MARHULE

...otvorila som ospalé oči. Slnko prenikalo cez nemocničné okno a svietilo svojou júlovou silou. Opatrne som sa snažila posadiť, poznajúc následky prudkého
vstávania.
Dobre je. Hlava sa mi netočí, telo poslúcha...akurát moje už takmer päťmesačné tajomstvo skúšalo veľkosť svojho dočasného príbytku.
Do izby nakukla sestrička.
„...á, pani už je hore?“, povedala s údivom v hlase.
Nečudujem sa, pretože som bola na celom oddelení známa ako Šípková Ruženka.
„...bude vizita?“, spýtala som sa úplne zbytočne, pretože bola denno-denne.
„...ideme na váhu!“, zahlásila sestrička hlasom, ktorý nezniesol odpor.
Opatrne som zišla z postele, obula si ťapky a s nechuťou som absolvovala rituál váženia svojho materského tela.
„No, dnes je to len o kilo menej, ako pred troma dňami“, konštatovala sestrička so spokojnosťou v hlase.
„Pani doktorka bude spokojná ,“ dodala tak viac menej pre seba.
Vizita prebehla napočudovanie bez príkazov a zákazov, čo ma prekvapilo, zároveň aj potešilo.
„...môžem ísť von?,“ spýtala som sa s neistotou v hlase.
Primárka si ma premerala sivými očami spoza okuliarov, pozrela do môjho chorobopisu a vyriekla pre mňa túžobne očakávanú vetu: „tak na hodinku,
sestrička“, no aby som sa  moc netešila, len do parku.
Nevedela som sa dočkať mojej  vytúženej vychádzky.
Opatrne kráčajúc vychutnávala som si júnové, slnečné odpoludnie. Obchádzala som lavičky, ktoré  boli obsadené „vážnejšími pacientmi“. Zrazu sa pred mnou
otvoril zázrak. Nádherný sad. Čerešne, tmavolesknúce sa, lákali k natrhaniu.
„Určite tam bude kopec červíkov“, blyslo mi hlavou.
V kúte sadu, pri polo zrútenom plote stála pyšná, bohato plodmi obsypaná, pani „Marhuľa“. Jej konáre mi kývali a lákali ma.
„...poď, poď, poď, sme sladké, sme chutné, sme to, čo ti chýba ku šťastiu...“
Poobzerala som sa kol seba, nikoho nikde. Podišla som opatrne k stromu. Opatrne odtrhla plody zospodu. Chutné, no moje nemocnicou týrané telo, si pýtalo
viac.
„...ako sa dostať k tým najsladším?“, vŕtalo v mojej vymýšľavej hlave. Obzerajúc strom zo všetkých strán, hľadala som najľahší prístup do koruny stromov.
Premerala som si blízky plot, jeho vzdialenosť od stromu a hups!
...ani neviem ako? Už som trónila na strome.
Pohodlné miesto v korune stromu mi umožňovalo sa usadiť a dočahovať pre mňa tie naj...marhule. Uzlík v mojom materskom tele mi dával najavo svoju
spokojnosť jemným šteklením. Oprela som sa a zasnívane odpočívala.
Z môjho raja ma prebral ostrý, až neskutočne nahnevaný, tón hlasu.
„...no, my sa tu o Vás a o Vaše dieťa staráme, a madam..?“
Nepamätám si všetky slová, ktoré okolo mňa prskali a šľahali ako bič.
Prekvapene skloniac zrak dole, zistila som, že pod stromom stojí pani primárka.
Jej postoj tela a tón hlasu veľavravne  ukazoval stav jej psychiky.
Neviem, ako som zliezla dole. Nesnažila som sa jej niečo vysvetľovať, bolo mi jasné, že to nemá žiadny význam.
Sklopená hlava a pomaly kráčajúce moje telo bolo jasným dôkazom jej výhry.
Samozrejme, že s obavami, dorazila som na izbu.
Moja „drzosť“ sa už  šírila, ako klebeta, po chodbách nemocnice.
Ja, tváriac sa ako  neviniatko, nechápavo som reagovala:.. „čo takého, som vlastne urobila?“
Nebolo to moje rizikové tehotenstvo, moje vylezenie na strom, napchávanie sa marhuľami, čo rozčúlilo pani primárku.
S komentárom: „...keď je hlúpa, nech potratí, ale vyštverať sa rovno na moju marhuľu?..“
Vtedy mi to došlo.
Z celého nemocničného sadu si moje maškrtné chute vybrali akurát strom pani primárky. Aspoň vidieť, že tehotné majú správny cit pre to dobré. Doprajú
svojim nenarodeným deťom len to najlepšie.
Ešte dlho som pobudla v mojom dočasnom väzení. Pri každej vizite klopila som s obavami oči, čakajúc čo bude.
V septembri, konečne, pustili ma domov.
Vypočula som si čo mám robiť a nerobiť, atď., atď.,...
Samozrejme, že som sa nepriznala k svojmu lezeckému výkonu.
Nebolo sa čím chváliť. Bola ja rada, že celá a ako tak zdravá.
Doma sa blížilo obdobie sliviek, viete si predstaviť čo nasledovalo.
Ale to už je iný príbeh... 

 

Anna PRNOVA


DVOJKOLESOVÝ ROZCHOD

 

Odišla si na bicykli 
značky VELAMOS, 
zanechala krátky odkaz, 
že ma už máš dosť. 
 
Že som k Tebe bezočivý, 
nevraživý, drzý, 
nevieš že mi na bicykli 
nefungujú brzdy... 
 
Píšeš, že som zasnívaný, 
puberťák a zjašený, 
to je jedno, bez bicykla 
budem stratený... 
 
Týždeň smutný, sedím doma, 
nešťastný a zronený 
bolo na ňom šesťkolečko 
dovezené z cudziny... 
 
Moja milá, neblázni sa, 
nebuď ku mne zlá, 
netrestaj ma, prosím stratou 
môjho bicykla. 
 
Tak sa prosím, z toho šoku 
čo najrýchlejšie zviechaj, 
pošli mi ho v dobrom stave, 
P.S. odrazky si nechaj... 
 
 
SKLÁRSKA
 
Povedať? 
Nestihneš... 
Len čáry-máry, 
horúca žiara, 
pec... 
Pri peci sklári. 
 
Sledovať? 
Môžeš len 
dve chlapské dlane, 
kožené zástery, 
píšťaly samé... 
 
Opísať? 
Nedá sa. 
Pohľad tých očí. 
Pozorný, 
láskavý, 
keď sa sklo točí. 
 
Len mlčky 
 sleduješ, 
ako sa delí, 
fúka 
a tvaruje 
skla zázrak celý.... 

 

Ada ORAVCOVÁ


ANJEL ZO SUSEDSTVA (ukázka z povídky)

Tak čo to bolo dnes? Práca? Rodina? Priatelia?“ Ten milý hlas ma dokázal vždy upokojiť. Zahľadela som sa do zelenkavo modrých očí. Bolo v nich toľko lásky a porozumenia. Oprela som sa o zábradlie a pozerala som do diaľky. „ Nechápem, ale prídeš vždy, keď mi je ťažko.“ Usmial sa. Podoprel si bradu o zábradlie. Keď sme sa sťahovali do tejto bytovky, bola som sklamaná, že balkóny sú tak blízko. Tou blízkosťou sa vytrácalo súkromie z jednotlivých bytov. Moje sklamanie však netrvalo dlho.

Pred nedávnom som ukončila štúdium , konečne som sa vydala za muža svojich snov a odsťahovala sa od rodičov. Vkročila som do života a myslela som, že som na to dosť pripravená. Vyskytli sa však situácie, ktoré som si voľakedy nevedela ani predstaviť. Zvykanie na nový život s milovanou osobou je krásne, no maličkosti dokážu dvoch ľudí niekedy tak veľmi postaviť proti sebe. Až v takýchto situáciách som si uvedomila, že niektoré vlastnosti a reakcie sme nemali možnosť s mojím drahým na sebe spozorovať počas randenia. Môj manžel tiež netušil, ako veľmi ma dokážu jeho slová raniť. A netušil, prečo chodievam na balkón, keď príde chvíľa nedorozumenia. Nevšimol si ani tie mokré vreckovky, ktoré som hádzala do koša na balkóne. Vôbec nevedel, že v susedstve je niekto, kto ma dokáže ukľudniť, poradiť mi a porozprávať sa so mnou. Bolo to tak lepšie. Neviem, ako by sa dokázal spriateliť s mladým jemným mužom, z ktorého sálalo toľko ľudského tepla a tak dobre mi rozumel. A tak toto moje tajomstvo nikdy neprekročí prah balkónových dverí smerom do bytu. Aspoň dovtedy nie, pokiaľ ho neodhalí môj muž sám.

Dnes to je asi jedno s druhým. V práci je toho veľa. Ľudia nevedia krotiť svoju zlosť, závidia si aj nos medzi očami a boja sa o svoje miesta. Mame už pár dní nie je dobre. A ako by to nestačilo, manžel mal tiež zlý deň. Vôbec si nevšimol, aká som prišla domov vytrasená. Keby sa jeho reči dnes premenili na šípi, bola by som deravá ako sito. Zúril za také maličkosti. Prečo som neumyla taniere po raňajkách? Prečo som päť minút po príchode domov nemala navarenú večeru? Bolo toho viac. No od úžasu mi spadla sánka a nedokázala som sa ani brániť. Tak som sa išla nadýchať čerstvého vzduchu. A ty si tu.“ Pozeral sa mi do očí. Veľmi som túžila po jeho dotyku. Aby mi pohladil ruky, zotrel slzy z líc. Videla som na ňom, že by to aj spravil. Zrejme však nechcel provokovať môjho muža, keby náhodou vyšiel na balkón a konečne by spoznal nášho suseda. A tak sme tam nejakú chvíľu stáli a on mi tíško rozprával o všetkom možnom. 

 

Miroslav KĽÚČOVSKÝ

FÓRIZMY

Narcis
Dokvitol, aby rozkvitol.

Viac než platonická
Láska k sebe nehrdzavie.

Trpké víno
Popravde, nechutí - chutí po pravde.

Rozchod bláznov ?
Nezbláznili sa - rozišli sa s rozumom.

Kompromis v žite
Lži a nechaj žiť.

Tvrdý argument
Som o tom skalou pevne presvedčený.

Súženie žien
S nemou Venušou to ešte ujde.

Astronomická bankovka
Je plochá a predsa sa točí !

Vízium slepého turistu
Vidieť Napoli a zomrieť.

Pranostika prognostika

Stúpa jej tlak, keď on klesá v baroch .

Kruté nebo

Dostalo sa-mu-raja.

Orientálny džentlmen

Dáva prednosť dáme pred šachom.

Lord a slúžka

Delia ich miliyardy.

Štvané nohy

Sú im v pätách otlaky

Dotyky na pláži

Jeho chlpy jej neboli proti srsti.

Ovečky bez pasáka

Vlnia sa v bokovkách .

Láska anorektická

Ale v posteli im to klape.

Srdečná inverzia

Človeka s pravým srdcom stretneš v zrkadle.

Púštna bosorka

Vyvolala búrku – zložila si burku .

Roh hojnosti

Niektorí dokážu závidieť za roh.

Otužilý moralista

Do šľapiek sa obúva i zime.

Hendikep neskrývajú

Hodiny chodia pomocou ručičiek, ale nekrívajú.

Biologické hodiny

Kiež by si tak dali na čas, aspoň začas.

Hore ako dole ?

Ak sa vydávaš napospas potrebám Bohov, rátaj s tým, že ťa občas oserú.

Duel ručičiek

Navzájom si sekundujú.

 

Zdeněk ŽELEZNÝ

KŽIŽOVATKY
 

Prošel jsem v životě mnoho různých cest,
některé dláždě a jiné kamenité,
když pěkným dlážděním nechal jsem se vést,
na jejich konci, jen prázdno zelo skryté.

Cestou jsem potkával různé lidské tváře,
někdy tvář andělská se střetla s nehezkou,
já snílek andělským dával svatozáře,
často to ďábel byl, jen s tváří andělskou.

Také jsem přecházel spoustu křižovatek,
na mnohých vládl však mezi lidmi svár
a já měl nutkání ukončit ten zmatek,
pak místo ladu, jen zvýraznil jsem zmar.

Ješitnost, sobeckost, podobné jsou moru,
člověka donutí, že musí stoupat výš,
výš, přímo k nebesům, až k božímu chóru
i se sny hloupými, že smirek změní v plyš.

Stal jsem se poutníkem, se slovy ostří meče,
se zjizvenou duší v těle znaveném,
a když jsem přišel k vám, v roli vypravěče,
vinní i bez viny tu metli kamenem.

 

Anna MEDZIHRADSKÁ


SKALICKÉ STRETNUTIE

Stále tvrdíš, že život sa odvíja po špirále
Keď si ju predstavím ako tvoju DNA
Automaticky mi napadne
"Ludé jako my se mosí stretnút"
I pri tom pohári červeného rubína
Celú dobu riešime filozofiu našich životov
A čas sa stráca ako zjedené špirály trdelníka

PODOBENSTVO O TALENTOCH   

Stratila som
Hľadám
Je mi až nemož
Keď to nevidieť, zavri oči
Uvidíš viac
Tma vôbec nie je čierna
Nájdeš tam sny
Hocikedy je ten správny čas
Urob možným
Raz - dva - tri
To bohatstvo - poklad zakopaný
Vnútri v duši, čo ti patrí - nepatrí

EXTEMPORE

V jarnom daždi počuť spievať vtáky
Je jeseň a ....
Jeden drozd sa zrazu rozospieval
Úplne jarne
Vďaka za tú milosrdnú lož
V zime vždy chradnem

 

Ľudmila KELLNEROVÁ

ŽIVOT
 

Si lúkou posiatou kvetmi

dúhou na krídlach motýľov

Si horou pestrých drevín

voňavou lesnou malinou

Si zurčiacim potôčkom čírim

kameňom, pieskom, drahokamom

Si lánom zlatistých obilnín

voňavým chlebom s chrumkavou kôrkou

Si kvapkou rannej rosy

ospalým nedeľným ránom

Si tŕňom na krásnej ruži

osudov všakovakých svedkom

Si úsmevom, čo všetko mení

do očí kvapkajúcim znojom

Si dieťaťom z lona ženy

synom, dcérou, bratom

Si dcérou, čo v ženu sa mení

synom, čo stať sa chce otcom

Si slnečným lúčom v nebi

vetchým, zhrbeným starcom

Si zvonom na kostolnej veži

prekrásnym nebeským chórom

Si Múzou v ľudskom bytí

na zrobených dlaniach mozoľom

A práve preto ťa milujem ŽIVOT!

 

Jaroslav BURJANIV


SMEJ SA SYNČEK MOJ

(Text na melódiu americkej piesne Keep on the Sunny Side 
pre skupinu Zlatokopi) 


Ten, kto ľudí nemá v láske
a neznáša piesne smiech detí.
Peňazí, kto sa oddal takej kráske,
tomu život nudný sa vidí.


Refrén:
Smej sa synček môj,
úsmev je poklad tvoj.
Buď len stále veselý.
Opri si o mňa hlávku,
ja ti poviem rozprávku.
Pekné sníčky sa ti budú zdať.


Ja nehľadám poklad v zemi,
rád počúvam vždy len tvoj detský smiech.
Rád chodím s tebou tam na prechádzky,
vždy mám radosť z tvojich detských hier.


Refrén:
Smej sa synček môj,
úsmev je poklad tvoj.
Buď len stále veselý.
Opri si o mňa hlávku,
ja ti poviem rozprávku.
Pekné sníčky sa ti budú zdať.

 

Jarmila SYNKOVÁ

HLEDÁNÍ SVĚTLA
 
Mít čtvrtou ze tří možností
a pátou už víc nehledat
být zvonem ve vší tichosti
a zvonit jenom pro tvůj hrad
 
s lehkostí tančit po hradbách
když úsvit čeká na východ
z pohledů tvých už nemít strach
vždyť je v nich skrytý lásky kód
 
najít komnatu čtrnáctou
v třinácté je každý sám
do patnácté než nás pozvou
v dlaních zazáří světlolam
 
 
DOUBRAVSKÁ POHROMA
 
Zčernaly písky Moravské Sahary
kořeny borovic mizí v prach
ohnivé ruce ukradly hektary
lesa a dým visí v korunách
 
splašený vítr rozsévá ohniska
jiskřících tanečnic Přívozem
oheň ve větvích ďábelsky zavříská
lesem zní bolestné requiem
 
tisíce litrů povodí Moravy
uhasí žíznivou krutou saň
pahýly mrtvých Bzenecké Doubravy
vztahují prosebně k nám svou dlaň
 
 
LÉTO 2010
 
Polévá ruce ledovou
tříští
až rozkmitá se
horký vzduch
po peci z chodníků
na sídlišti
bolavě skáče
dobrodruh

 

Marcel PÁLEŠ

SLOVOM

Slovom zbalíš ženu

ale zničíš ním aj dlhoročný vzťah

slovom spustíš búrku citov

aj životnú zmenu

a to čo bolo vzdialené           

priblíži sa na dosah

 

Slovom vyčaríš úsmev ako kúzelník

ale privoláš ním aj smútok

slovom privedieš radostný hurikán

slovom však aj rýchlo uzemníš

a to čo bolo iba v predstavách

zmení sa na skutok

 

Slovom začína písmo svä

ale mein kampf končí ním tiež

slovom privoláš ničivé tornádo

slovom však dáš aj mier vo svete

a to čo bolo túžbou

v činoch lásky predostrieš

 

Slovom v sebe seba vedieš

ale ním sa vieš aj hriešne zviesť 

slovom zvoláš vietor činov

v slove veľa dáš aj vezmeš

a to čo bolo nemož včera

zmení sa na možné dnes

 

Nebuď preto slovovrah

ale v slovách rozdaj seba zas a zas

slovom svieť ako slnko ako boh

slovom premôž hnev aj strach

a odpoveď na to čo je ti stále nejasné

nájdeš v slove milovať 

 

Miroslav KAPUSTA

BOH MÁ PRE MŇA JEDNU NOHU Z KOŇA

Keď prižmúrim
mám oči v spodnej časti lebky
vidím si na dno
a to ma hriechom oslobodí

Nie som zmetený
klopem na bránu nirvány...
tí hlupáci musia ešte spať

Začínam si farbiť svojich démonov
kníšem hlavou
a mňa si kto bude maľovať...?

Neviem sa ich zbaviť
travičov
kurvy v sebe – mňa v kurvách
po ich krvavých beľmách stúpam
a oni sa hystericky smejú
majú zo mňa strach...

Ibaže ja som váš
som váš
som váš...!

Moji budete!!!
Ale čie sú tie krokodílie slzy
hurónsky rev
prechádzajúci smiechom do kriku...?

Žeby zradná láska
čo si v zlobe nevie obliecť neviditeľný plášť...?
Keď prižmúrim
mám oči v spodnej časti lebky
a vidím si
až na dno

 

Aleš NOVÁK

***

v posteli s nebesy

vlasy prostřené

na polštář

jako vějíř

nebo svatozář

v posteli z nebe

jsi...

 

***

rád poslouchám

když říkáš

něco dělej

ukaž

jak jsi skvělej

zvedni se z křesla

chop se vesla

zahýbej uchem

proleť vzduchem

choď pozpátku

neseď na zadku

 

rád

nechám se

motivovat...

 

Ľubomír OLACH

NA PARÍŽ NEPOZERÁM ZHORA

Na Paríž nepozerám zhora, z Eiffelovej veži,
mne na srdci ten pozemský leží.
Tam na Pigalle, kde v noci kypí život, 
kde v kabarate nalejú ti Merlot,
kde v šantáne sa pije do rána,
kde neznámi ti platí panáka
a keď mu hovoríš, že život ťa nebaví
príde harmonikár a hrá ti Ć est la vie.
To je sladký Paríž mojej mladosti,
ktorý symbolizoval mesto neresti.
Teraz ja vychutnávam jeho radosti,
že prídem do pekla ? Snáď mi Boh odpustí.

 

Pavel BABÁČEK

POHÁDKA

„Je to ta mladá kovářovic,“ hlásila Margona při příletu z výzvěd.

Co dělá teď a tady, že by jela Martinovi vstříc?“ Zamudrovala nahlas Mara.

„To asi ne, míří k zadní části lesa,“ zavrtěla hlavou Margona.

„Nebesa!“ spráskla ruce Mardžána. „Vždyť tam přece Martin bydlí…!“

„Div jsme se mu nenabídly, na jeho práci braly ohled a on zatím tohle…“

zamračila se Mara. „A bastafidli…! Bude převtělen… kanec, srnec, jelen???“

„Jelen,“ odpověděla Margona.

„Jelen,“ pokývala Mardžána.

Zatím ještě v dáli...

...maličká postava Martina s táhnoucím koníkem už byla k rozeznání.

 

Librunka vjela do lesa skoro tryskem a přitom myslela na Martina

a ty měňavý holky.

„Chci-li jim v úmyslu zabránit, musím najít jejich tátu.

Ten by ho mohl zachránit, než jim padne do pařátů… anebo když?“ 

Potom Bělku pobídla k ještě většímu chvatu.

Během cesty k lesu si vůbec nevšimla, že byla zpozorována,

pozorována a poznána. Nemohla tušit, že její cesta za záchranou

dřevorubce se stala záminkou pro jeho zakletí v jelena.

Netušila… jen uháněla se světlem o závod.

 

Lucie TONČEVOVÁ

 

JARO

Pod květy

bezových keřů

v realitě vyabstrahované do zbytečna

zeleně se promenuje

zákaz vjezdu

do vyšších sfér

 

Oldřich DAMBORSKÝ


(Foto: Zbyněk Háder, zdroj: www.breclavsky.denik.cz)

ŠPANĚLSKÉ JARO

Ocel mraků se roztavila
v jarním větru
jako hodinky na obraze Salvádora Dalího,
hořící žirafy paprsků
propalovaly  hebký cejch
do srdcí nepoučitelně zamilovaných.
Nebe čistější
než věže královského zámku Escorial
a nepraktické
než myšlenky architekt Gaudího,
jež nosil své plány v hlavě.
Přejela mne jediná tramvaj
lásky,
co jezdila po Madridu jara.
Ještě jsem se stačil
pokřižovat před tvou krásou
jako před nedokončeným chrámem
Svaté rodiny
a už jsem padal
do hebkých podušek
tvých paží
a věřil, že inkvizice
tvých očí mi dá milost
a tvé hranaté Piccasovské boky
mne navždy
spasí...

 

Olga NOVOTNÁ

KLÍČ
 

Láká prsty ke hře
Ten klíč
vršek spodek
v kapse ukrytý
 
Nevyhraju
Dům otočil se
zády
 
Cizinec
dveře odmyká
Čas zkroucený
jako vlas vrostl
do podlahy
Chorály mých
kroků
dozněly za dveřmi
 
Srdce ještě
jde po stopě
hledá vrypy
prstů a vlasů
bosých chodidel
Duše kráčí
pod hladinou dechu
nedutá
 
Teplo v dlani
studí cizotou
Je prodáno

 

Petr MOUČKA

PODKROVÍ ASI VŠECH BÁSNÍKŮ
 

Překvapil mě básník

tak horký den
a ten studený stisk ruky
to chladné vycenění zubů v podkroví

překvapil mě básník oběšený
na šňůře v trámoví

To co měl na srdci
mu svojí vahou
bezpečně zlomilo vaz

Překvapil mě básník
v každém z nás

 

Gabriela GRZNÁROVÁ

ÚTRŽKY Z NOVEMBRA

1

O chvíľu sa čas nakloní
do kľukatého roku hada.
V korunách nahých jabloní
si márne prázdne hniezda hľadal.

Do podivného roku hada
sa deň za druhým vyleje.
Márne si prázdne hniezda hľadal,
vyťali staré aleje.

Deň za druhým sa vyleje,
čas padá ako plné vrece.
Vyťali dávne aleje,
v  popole láska páli sviece.

2

Skúšaš sa vrátiť. Pomaly.
Učíš sa drobné kroky račie.
Slnko sa spúšťa z povaly,
čaká, kedy sa spúšťať začnem.

Učíš sa drobné kroky račie,
potichu cúvaš po lane.
Čakáš, kedy sa spúšťať začnem,
kedy si krídla polámem.

Pomaly cúvam po lane,
za mnou sa tvoj tieň pýta spätne,
kedy si krídla dolámem.
To radšej hore vyššie vzlietnem.

3

Tu hore šklbú sivé husi,
púšťam ti perie na vlasy.
Tu hore robia, čo sa musí –
za dobro dobré zápasí.

Púšťam ti perie na vlasy
a ty si myslíš, že to sneží,
za dobré pôjdeš zápasiť
a všetko skúsiš dvakrát prežiť.

Vážne si myslíš, že to sneží ...
Vločka za vločkou zhasína.
Tak radšej skúsiš všetko prežiť.
A zajtra bude Martina.

 

Jiří HORT

HODINA TICHA
 

Ta hodina je nejvíc přítomná

Sedím u tvého lůžka
a recituji báseň
napsal jsem ji jako kluk

Asi mne neslyšíš
a doufám v opak

Červen na úpatí léta

Z nebeské stáje vyvádí koně
v souhvězdí Ryb otvírají bránu

Ústa jsem svlažil lžičkou vody
Otevřelas oči

pomněnky v mléce

Z hladiny se nořil druhý břeh
a noc si užívala spánku

 

Petr VACULOVIČ

VŠEHO PRVNÍHO I POSLEDNÍHO

Opadání za pádu
Osiření stromů
Pouští barvy vlastního
Slétání se domů

Přicházení na řadu
Hned za bodem zlomu
Všeho prvního i posledního
V dlaních větrodromů

 

Lukáš ŠPRTA

ANDĚLŮM

Dej mi křídla prosím

víš ať můžu vzlétnout

na okraje měst

 

slyšet cinkot světel

milostná procitnutí v záři

spadaného jehličí

 

zatím nám stačí

jemné doteky bouřlivých vln

pod perutěmi nebes

 

stáváš se mou.
 

Zora ŠIMŮNKOVÁ

NOČNÍ POŠTOU

Schovej se do mě, já ti dám

všecičko teplo, které mám.
Že mám tě ráda, dobře víš:
nejraděj v noci, když už spíš.
Pojď do tmy jako do kina
Navždycky tvoje
peřina.

NA DÁLKU

Tak je mi smutno,
brouku, zlato,
seš daleko
a spát tu nespal bys.
Možná teď s jinou seš,
i já se včera s jiným milovala,
ale i tak, brouku, zlato,
spát tu, nespal bys.

 

Taťána NOVÁKOVÁ

HAIKU ŽIDOVSKÉHO HŘBITOVA

haiku 1.

na stéle ulpěl
bělostný šat běláska
vítr sfoukl pel

haiku 2.


déšť hladil kámen

a slunce do něj rylo
tvé jméno Agnes

haiku 3.

nikdo nechodí
jen tak tam zpívat píseň
zchátralé kráse

haiku 4.

občasný vandal
sprejuje boří láme
v patách věčný hněv

haiku 5.

mezi stélami
má teď kolčava hnízdo
všechno má smysl

haiku 6.

vyhřívá se had
na třistaletém tichu
co spolkne břečťan

haiku 7.

kameny lehly
vznikly cik cak chodníky
procházel se čas

haiku 8.

děti bavilo
hledat reliéfy stél
v mateřídoušce

haiku 9.

bál ses mi říci
že máš židovský původ
se strachem navždy

haiku 10.

u tebe v srdci
se zapaluje svícen
v době chanuky

haiku 11.

lezla jsem přes zeď
jen pro dotek hřbitova
prý jsem mešuge

haiku 12.

občas se vrací
za noci muž v kaftanu
a zpívá kadiš

haiku 13.

už zrají šípky
na korálky pro Ester
měla je ráda

haiku 14.

je čas Chanuky
tombu stélu reliéf
poprášil dnes sníh

 

Simona TECHETOVÁ

U KAŠNY
 

Ads by Video PlayerAd Options
 
Ads by Video PlayerAd Options
 
Ads by Video PlayerAd Options
 
Ads by Video PlayerAd Options
 
Ads by Media WatchAd Options
 
čas odkapává
provázky vody
utápějí den

ten světec na soklu 
se pousmál a 
- pst! -
prst na rtech
slova pozamykal

mám vody po krk
i zrnek slídy
co rozmařile
sem tam
sem tam
po kočičích hlavách stříbří

vyber z mých vlasů lístky
oněmělých lip
už dlouho
dlouho čekám

zalov si u dna pro šesták
a řekni
jsem tu
teď už bude líp
 

Pavel JONÁK

ODZNÍVÁNÍ
 

Hvězdy jsou z olova, když padnou do tvých paží
Zní hudba kovová a tisíc kilo váží vzduch
Jen neboj se, jen neboj

Hluchý je svět, tak se v něm dobře zpívá
Mít stovku let a vlasy do šediva
A ruce, které snesou víc
Než prázdno pod noblesou

To nebe smířené nad davem rozlícených
Nám ukazuje klid
Mír v téhle míře nemá pro nás ceny
A přesto nikam nechce odejít

Hvězdy jsou z olova, když padnou do tvých paží
Zní hudba kovová a přeci tohle všechno chtěl bych zažít

Od znova

 

Pavla MANOVÁ

SVĚTLA NAD MĚSTEM
 

Odhazuji duši zpět

zchátralé vzpomínky

padají na skleněné dno

naříkám přes cizí ústa

 

obcházím ta místa znovu

zařezává se mi do chodidel

nicneříkající otisk slova

 

líbám poslední odchozí

na znamení přívětivých

zítřků a z ticha zadní

kapsy lačním po poznání

 

rozhraní slušnosti a stín

radničních hodin odklepává

tlustýma ručičkama k šesté

 

míjím své vychladlé tělo

bezelstná prázdnota země

a matička jediná poctivě

zháší světla nad městem.

 

Věra KOPECKÁ

 

DÍVKA NA BŘEHU MOŘE
 

Ležela na břehu dívka
zlatavá jako písek
Záda slunci vystavená
vlasy do vějíře rozprostřela

Chlapci ji laskavou dlaní
hladili po rukou po ňadrech
po snědém obličeji
Modlitba
Milostný dotek

Kolemjdoucí se usmívali
Na břehu moře

Kdosi přešel
Kdosi potřeboval ranit
Dřív než moře
svými doteky smyje
tělo dívky
téměř živé

Kdosi hrábl do písku
zbortil křehký pas
nohama ruce pošlapal

Zmrzačená
na břehu moře
a vlny bijí o břeh
naříkavě
marně

A v očích chlapců
údiv a zmatek
zastavuje čas

Laskavé dlaně
křísí
němou krásu
a dívka z písku
pod rukama chlapců
ožívá

Půvabná
Spící
Znovuzrozená

 

Pavel KUKAL

BOUŘE

Že čekali jsme osvěžení?

Je po dešti, co jinde spad
Je stále těžší milovat
život, co nikdy snadný není.
 
Okamžik postůj pod oblaky.
Červenec. Opět po roce.
Než obzor ztemní divoce
a bouře rozežene ptáky.
 
V bolesti svoje navštívení
Bůh utají - to víš už snad.
Ač prožil jsi to častokrát,
vždy je tu nové překvapení.

 

Jarmila MARŠÁLOVÁ

PO KŘÍDLECH PTÁKŮ
 

Po křídlech ptáků
letím si k tobě pro něhu...
andělé otevřou bránu - začátek příběhu
co voní po jasmínu
 
plakalo opuštěné náměstí...
škrobenou krinolínu odhodím v zádveří
třeba mi nevěříš
když říkám miláčku tvoje jsem celá
lásku jsem chtěla
pár vteřin stačilo mi ke štěstí
 
dnes měříme ji na hodiny
a počítáme dny v akátové vůni
kdy sevřou nás dva páry paží
do jedné koule, až budem válet sudy
v zahradě po slzách kontryhelu
 
možná si hrajeme na hrdiny
když lízáme si chutě na jazyku
srdce nám buší stovkami decibelů
a dlaně pálí jako v kopřivách
v tvé touze nemám strach z dotěrných otazníků
že lásku moji vydražíš
po horké noci v novoluní
v rozmarech vášně nebo z nudy
 
Bez dechu za ruku vedeš mě bosky po mechu
bezpodmínečnou láskou ke kostelu…
 
 
Břetislav KOTYZA

LÁVKA PŘES ŘEKU
 
Přiúzká lávka přes řeku Moravu
šlehnutí bičem od břehu ke břehu
na šíři mužského ramene
na hloubi koryta vetknuta
vlásnička ženského vlasu
Veprostřed prodlévám o své vůli
svíraje vdechnutí vydechnout neumím
Jak řeka plyne
můj obraz na vodě bortí se čeřením
mé strachy mé touhy
plouží se hladinou co rybí stín
Rozmlouvám s řekou den po dni
oblázky klouzaví hlubinou
levobřeh opuštěn
co vpravo v sítinách
netuším

 

Na festivalu zasoupen Pavlem Nemcem-Lelínem:

U Hradišťa.mp3 (1,2 MB)